Příběh.
Možná sem ani nepatřím, ale aspoň to zkusím... Bylo mi 39 let a měla jsem vysněného muže (tenkrát jsem si to myslela) a vysněné druhé dítě. Když mě můj nej... řekl, že odchází bylo malému 8 měsíců. Nechápala jsem, myslela jsem si, že zůstat sama se dvěma dětmi je to nejhorší co se mi mohlo stát. Mýlila jsem se. To nejhorší mě teprve čekalo. 4% procenta na přežití, 5 týdnů umělého spánku, 60 narkóz (ze začátku i tři denně), amputace dolních končetin. To všechno byl následek meningokokové sepse, která začala obyčejnou chřipkou.  Půl roku v nemocnici, půl roku v rehabilitačním ústavu mezi důchodci, nechtěla jsem víc žít. Syna jsem viděla za dva roky 2x. Nevěděl kdo jsem, maminko říkal přítelkyni otce. Pro mámu, která ho tak strašně chtěla to byla katastrofa. Jak se smířit se zjizveným tělem a bez nohou, bez dítěte. Ale moje urputnost se naštěstí projevila a já začala všem tvrdit, že budu chodit a fungovat hlavně kvůli dětem, které potřebují mámu. Všichni přikyvovali, ale mysleli si svoje (to přiznali až teď). Dostala jsem bionické nohy a mazala se učit chodit. Potkala jsem skvělé lidi a můj život zase začal dávat smysl. Založili jsme spolek NO FOOT a pacientskou skupinu ANTIMENINGOKOK.

Dopad Vašeho příběhu na okolí.
Dopad na okolí? To je těžké... všichni říkají, že jsem silná osobnost. Já si to ale nemyslím, mám pocit, že by to udělal každý. Asi nejvíc je, když přijdu za někým komu amputovali kotník a brečí, že už pro něho život skončil a já přijdu bez dvou noh a kolen a nebrečím, tak to hodně lidí nakopne a začnou něco dělat. Snažím se dávat lidi dohromady a pak mě těší, že si spolu vyměňují po akcích telefony a komunikují spolu přes FCB. Hodně asi můj příběh dal mé rodině, přátelům a taky mým dětem. Můj syn kreslil maminku vždy ve školce na vozíčku bez noh. Zdá se to být pro zdravého člověka nepochopitelné, ale kdyby mi někdo nabídnul zpátky mé nohy, ani bych je už nechtěla.

Partneři

Partneři festivalu VŠEM ŽENÁM